Teorie bodů kontaktu s realitou: nestačí děti poslat ven: verze k tisku

„Odlož ten telefon a běž ven.“ Představme si dítě, které poslechne. Kam půjde? Kamarádi se na ničem nedomluvili, dospělí mají práci a místo, kde by se dalo jen tak být, je daleko nebo zavřené. Telefon odložilo. Příležitost něco podniknout tím sama nevznikla.

Podporuji školy bez osobních mobilů a dětem bych nedával neomezený přístup k digitálnímu obsahu. Zároveň mi připadá nedostatečné chtít po nich, aby odložily zařízení, a dál se o jejich den nezajímat. Dospělí se musí snažit nabídnout vůbec něco, čeho se může dítě chytit. Člověka, který má čas. Místo, kam smí přijít. Možnost něco začít, i když to zatím neumí. Někdy stačí pomoci s první domluvou a potom už nepřekážet.

Právě tím se zabývá moje teorie bodů kontaktu s realitou. Je to autorský model, který používám při přednáškách: pomáhá přemýšlet o tom, jak si mladý člověk ze svých zkušeností skládá vztah k fyzickému světu. Vycházím z vlastní práce s mladými lidmi a opírám se také o výzkumy vztahů a sociálního stažení. Ty podporují některé souvislosti, o kterých píšu; model jako celek zatím ověřený není.

Dobrovolná realita

Pod „dobrovolnou realitou“ si nepředstavuji, že se člověk může zbavit těla nebo že už děti nemusí chodit do školy. Mám na mysli rozšiřující se možnost některá osobní setkání a činnosti obejít. Film si pustit doma, nákup objednat, s kamarády se potkat ve hře. Večer může být zaplněný, aniž člověk vyjde ze dveří.

Digitální přátelství přitom nepovažuji za falešné jen proto, že vzniklo přes obrazovku. Online domluva může vést ke společnému výletu a člověk si může přes internet najít lidi se stejným zájmem. Zajímá mě především situace, kdy se z možnosti zůstat doma stává stále častější volba a zkušeností mimo digitální prostředí ubývá.

U generací Z a alfa vidím právě v dostupnosti této alternativy důležitou změnu. Svou teorii nestavím na tvrzení, že jsou mladí od přírody méně odolní. Ptám se, co se může stát, když člověk po nepříjemné zkušenosti nemusí další osobní kontakt dlouho zkoušet. Když nemá moc důvodů vyjít ven, samotné naše přesvědčení, že by měl, mu je nedodá.

Z čeho si skládáme vztah ke světu

Z marketingu si půjčuji pojem bod kontaktu. Vztah ke značce si zákazník nevytváří jen z toho, co o sobě říká. Vstupuje do něj také jednání obsluhy, zkušenost s výrobkem nebo způsob, jakým se vyřešil problém. Je to analogie, kterou přenáším do jiné otázky: z čeho si mladý člověk vytváří představu, zda se vyplatí do určitého prostředí vstupovat?

Bodem kontaktu s realitou nazývám konkrétní zkušenost s lidmi, činností nebo fyzickým prostředím, která může ovlivnit chuť se k nim vrátit. Může to být první trénink, společná oprava kola, rozhovor s učitelem, vlastní pokus něco vypěstovat nebo odpoledne strávené s partou venku.

Představme si první návštěvu kroužku. Dítě nikoho nezná a neví, co se od něj čeká. Někdo ho může přivítat, ukázat mu první krok a dát mu místo ve skupině. Může se také stát, že zůstane stranou a celou dobu jen pozoruje ostatní. V obou případech absolvovalo stejnou položku v rodičovském kalendáři. Z hlediska teorie bodů kontaktu však dostalo jinou odpověď na otázku, jestli tam má místo.

Nemusí jít vždy o lidi. U práce rukama bych se zajímal o možnost zkoušet, dělat chyby a vidět, že po mém úsilí něco zůstalo. Při pohybu o to, jestli znám jen srovnávání výkonu s ostatními, nebo i radost z toho, co moje tělo zvládne. Samotný počet hodin mimo obrazovku mi o takové zkušenosti řekne málo.

Když se člověk „odhlásí ze společnosti“

Pracoval jsem i s několika mladými lidmi, pro jejichž stažení používám výraz „odhlásili se ze společnosti“. Tato zkušenost mě vede k tomu, abych nepodceňoval, jak zásadní mohou být zraňující setkání. Odmítání dalšího kontaktu nechci automaticky vysvětlovat tím, že je internet zábavnější. Potřebuji vědět také to, co člověk mezi lidmi zažil a čeho se při dalším setkání obává.

Nuda na výletě a ponížení před skupinou nejsou stejný druh negativního zážitku. Prohra ve hře, náročný úkol nebo nesouhlas patří k situacím, které se děti potřebují učit zvládat. Šikanu, ponižování a opakované vylučování bych za užitečný trénink odolnosti nevydával.

Abychom pochopili dopad konkrétního setkání, potřebujeme se zajímat i o to, co mu předcházelo. Představme si mladého člověka, který po dlouhém váhání přijde do nové skupiny. Zkusí něco říct a ostatní ho zesměšní. Okolí může vidět jeden hloupý vtip. On právě podstoupil riziko, kterého se bál, a výsledek může chápat jako potvrzení, že bylo lepší nikam nechodit. Další odmítnutá pozvánka pak může být pokusem chránit se před opakováním té zkušenosti.

Souvislost zraňujících zkušeností a stažení není jen moje domněnka. Výzkum sledující 2 772 dospívajících v 11, 13 a 16 letech zjistil, že negativní zkušenosti s vrstevníky předpovídaly pozdější nárůst sociálního stažení. V některých sledovaných vztazích platil také opačný směr: větší stažení předcházelo dalším problémům s vrstevníky. Studie tedy zachytila vztah v čase, nikoli jednoduchý příběh jedné příčiny. ¹

Japonské dotazníkové šetření 4 000 lidí ve věku 20–34 let zase našlo souvislost zraňujících školních zkušeností, včetně šikany a jednání učitelů, se závažným sociálním stažením. Účastníci o minulosti vypovídali zpětně, takže z výsledku nelze určit příčinu. Je ale důvod brát vážně možnost, že význam školní zkušenosti nekončí s posledním vysvědčením. ²

Proč některá setkání váží víc

Jednu z hlavních myšlenek teorie formuluji takto: čím méně má člověk jiných zkušeností, o které se může opřít, tím větší váhu může získat jedno zraňující setkání. Je to hypotéza o souvislostech, ne zákon, podle kterého by šlo body sčítat.

Představme si dva mladé lidi, kterým se nepovedla první návštěva oddílu. Jeden má vedle toho kamarády a jiné místo, kde se cítí vítaný. Druhý vkládal právě do téhle návštěvy naději, že konečně někam zapadne. Stejná událost pro ně nemusí znamenat totéž. Zajímá mě, kdy člověk dojde k závěru „tady se mi nelíbí“ a kdy začne očekávat, že to podobně dopadne všude.

Význam vztahů pro konkrétního člověka ostatně zkoumal i výzkum 294 mladých lidí. Souvislost odmítání vrstevníky s pozdější citlivostí na odmítnutí byla nejsilnější u těch, kteří vztahům přikládali vysokou hodnotu. Studie netestovala počet bodů kontaktu, ale ukazuje, proč se nemůžeme spokojit jen s vnějším popisem události. ³

Ani pravidelná docházka do školy proto v mém modelu automaticky neznamená dostatek dobrých bodů kontaktu. Dítě může být denně mezi lidmi, ale potřebujeme vědět, zda tam také zažívá přijetí, možnost něco ovlivnit nebo úspěch, který pro něj něco znamená.

Z této úvahy nechci dělat hrozbu pro každého rodiče, který někdy ztratí trpělivost. Za důležité považuji také to, co uděláme potom. Umíme uznat, že jsme se zachovali špatně? Vrátíme se k tomu, co jsme odbyli? Zajímá nás, jak to druhý prožil? I nápravu špatného setkání bych počítal mezi zkušenosti, které chceme dětem nabídnout.

Telefon nemusí být začátkem celého příběhu

Pro část tohoto modelu používám následující možný průběh: člověk zažije něco zraňujícího, začne další setkání omezovat a v digitálním prostředí najde způsob, jak den zvládnout. Když potom tráví většinu času u obrazovky, snadno vidíme především telefon. Počátek jeho stažení už být vidět nemusí.

Ani výzkum nedává důvod automaticky zaměňovat souvislost za příčinu. V malé japonské studii dospívajících, která porovnávala 20 mladých lidí se závažným stažením a 88 vrstevníků v kontrolní skupině, souviselo nadměrné používání internetu se závažností stažení. Autoři výslovně připouštějí, že může být i jeho důsledkem. ⁴

Při hledání pomoci bych proto rozlišoval, co člověk na internetu dělá. Bezmyšlenkovité sledování videí a rozhovor s kamarádem nejsou zaměnitelné. Jestli má mladý člověk jeden důvěryhodný kontakt online, chtěl bych při změně režimu zachovat cestu k němu. Současně bych hledal dostupnou možnost osobního setkávání. Pevné hranice kolem technologií tím neztrácejí smysl; neměly by však být jedinou odpovědí na závažné stažení.

Nabídnout vůbec něco

Když mluvím o přitažlivosti fyzického světa, myslím tím především skutečnou nabídku. Na výzvu „najdi si nějaký koníček“ se těžko navazuje, když dítě neví kde, s kým ani jak začít. Konkrétní nabídka může znít: „V sobotu budu opravovat kolo. Pojď mi pomoct, ukážu ti to.“ Nebo: „Můžete se ve středu sejít u nás. Uděláme vám místo.“

Dospělý přitom nemusí zůstat organizátorem celé činnosti. Doporučuji pomoci překonat první překážku: domluvit setkání, zajistit cestu, připravit materiál, představit dítě někomu, kdo ho přivítá. Pak mu dát prostor, aby do toho vložilo vlastní nápad. Učitel může zpřístupnit pomůcky, se kterými si děti smějí něco vyzkoušet. Vedoucí může nováčkovi dát srozumitelnou roli, místo aby ho nechal čekat, až se zapojí sám.

„Nabídnout něco“ neznamená zaplnit dítěti kalendář. Čas bez programu bych nechával. Zajímal bych se ale o rozdíl mezi volnem, ve kterém má dítě možnosti, a prázdnem, ve kterém neví, koho oslovit a kam patří. Drahý výlet tu není podmínkou. Dostupný kamarád a místo u stolu mohou být podstatnější.

A odpovědnost bych nenechal jen na rodičích. Také škola, oddíl nebo obec mohou rozhodovat o tom, jestli je kam přijít, zda se tam dá dostat a jestli je nabídka dosažitelná i bez velkého rodinného rozpočtu. Při plánování aktivit bych se ptal i na děti, které zatím nikam nechodí. Samotná přihláška na webu pro ně nemusí být dostatečným začátkem.

Tři A pro přípravu dobrého setkání

Pro rodiče a učitele používám jednoduchou pomůcku 3-A: Autorství, Atraktivita a Adaptace. Jsou to otázky, které si můžeme položit nad konkrétní aktivitou.

Autorství: má dítě možnost něco ovlivnit? Nemusí rozhodovat o všem. Může si vybrat úkol, navrhnout pravidlo nebo upravit plán. Důležité je, aby jeho volba byla skutečná. Když se ptáme na názor jen proto, abychom potom prosadili předem hotovou odpověď, moc autorství mu nezůstalo.

Atraktivita: co na tom může mít hodnotu pro něj? Někdy je to dobrodružství, jindy kamarád, vlastní výtvor nebo klid. Při výběru bych nevycházel jen z toho, co jako hodnotné vidím já. Dítě, které si chce něco vyrobit, možná nepotřebuje další výlet, ale někoho, kdo mu ukáže, jak začít.

Adaptace: všímáme si, jak to probíhá, a umíme něco změnit? Když je dítě ztracené, potřebuje možná jasnější zadání nebo menší skupinu. Když se nudí, může být úkol příliš snadný. Jindy se ukáže, že mu nesedí celá aktivita. Přizpůsobení nemusí znamenat okamžitě ustoupit při první obtíži; může znamenat pomoci mu zvládnout další krok.

Tahle pomůcka nemá bodové skóre ani zaručený výsledek. Má nám připomenout, že i dobře míněná aktivita potřebuje pohled člověka, pro kterého ji připravujeme.

Škola bez mobilů má nabídnout také místo mezi lidmi

Podporuji zákaz používání osobních mobilů během školního dne včetně přestávek, se zdravotními a nezbytnými podpůrnými výjimkami. Zároveň bych po škole chtěl přemýšlet o tom, co děti během přestávky smějí dělat. Mají si kde sednout spolu? Mohou si něco zahrát, hýbat se nebo si v klidu číst? Všimne si někdo dítěte, které zůstává pravidelně stranou?

K tomu nemusí být každá přestávka řízenou aktivitou. Škola může připravit prostor a pomůcky, umožnit vlastní nápady a nabídnout kontakt tam, kde se zapojení nedaří. Stejně důležité mi připadá, aby učitelé zasahovali proti ponižování a nevydávali je za běžný způsob, jak si děti budují odolnost.

V takové škole mají technologie svoje místo. Chci, aby se děti učily i o AI a pracovaly s ní při věkově přiměřených aktivitách, na připravených školních zařízeních a s jasným cílem. Zákaz osobních mobilů není požadavek na školu bez technologií.

Podobně uvažuju o naší táborové zkušenosti. Už potřetí jsme měli tábor bez mobilů a během dvou týdnů jsme pozorovali hravější a spokojenější děti; změny zmiňovali i rodiče. Zákaz považuji za důležitou podmínku. Zároveň tam děti mají lidi, program a společný čas. Z tohoto pozorování neumím oddělit podíl jednotlivých vlivů. Pro praxi mi ale dává smysl pracovat s obojím: s hranicí kolem telefonu i s prostředím, které se dětem otevře po jeho odložení.

Když další pozvání nestačí

U dítěte, které se kontaktům vyhýbá, bych se nejdřív snažil pochopit, co je na nich pro něj těžké. Obavu z dalšího ponižování nevyřešíme novou přihláškou do stejné skupiny. Potřebujeme zjistit, co se stalo a zda ubližování pokračuje. Také doporučení NICE pro posuzování sociální úzkosti u dětí zahrnují vztahy doma, ve škole a mezi vrstevníky, včetně šikany. ⁵

Brát dítě vážně přitom neznamená automaticky potvrdit závěr, že mu všichni chtějí ublížit. Můžeme uznat bolest konkrétní zkušenosti a zároveň hledat, s kým a za jakých podmínek by další setkání mohlo být jiné. Někdy může být přiměřeným začátkem společná činnost s jedním známým člověkem, ne okamžitý vstup do velké skupiny.

Pokud se dítě výrazně stahuje, vyhýbání mu znemožňuje chodit do školy nebo se zhoršuje jeho běžné fungování, obraťte se na pediatra, dětského psychologa či psychiatra; školní psycholog může pomoci podporu koordinovat. Nečekejte, až vyzkoušíte všechny volnočasové nabídky. U sociální úzkosti existují odborné postupy a návrat do obtížných situací může potřebovat vedenou pomoc. ⁵ Samotu samu o sobě přitom za problém nepovažujme. Zajímejme se o to, zda je pro dítě odpočinkem, nebo zda mu strach či jiné potíže znemožňují život, který by chtělo mít.

Teorie bodů kontaktu mi připomíná, že nemůžeme chtít po mladém člověku důvěru k fyzickému světu a přitom se nezajímat o jeho zkušenosti s ním. Příště vedle „odlož ten telefon“ nabídněme i něco konkrétního. Domluvený čas, otevřené dveře, člověka, který s ním začne. A když nepřijde, zkusme zjistit, co mu v tom brání, dřív než to vysvětlíme nezájmem o všechno kromě obrazovky.

Zdroje a podklady

Teorie bodů kontaktu s realitou, pojem dobrovolné reality a pomůcka 3-A jsou autorský model Jakuba Roha. Níže uvedené výzkumy dokládají dílčí souvislosti; neověřují model jako celek ani tvrzení o větší zranitelnosti celých generací Z a alfa. Praktická doporučení v článku jsou autorská, nikoli diagnostický nebo léčebný protokol.

Barzeva, S. A. a kol. (2020; online 2019): The social withdrawal and social anxiety feedback loop and the role of peer victimization and acceptance in the pathways. Development and Psychopathology, 32(4), 1402–1417. Longitudinální sledování 2 772 dospívajících v 11, 13 a 16 letech. Dokládá časové souvislosti vrstevnických zkušeností a stažení, nikoli ověření teorie bodů kontaktu nebo kauzální účinek digitálních médií. DOI: 10.1017/S0954579419001354. Zdroj.
Wakuta, M. a kol. (2023): Adverse childhood experiences: impacts on adult mental health and social withdrawal. Frontiers in Public Health, 11, 1277766. Průřezové internetové šetření 4 000 japonských dospělých ve věku 20–34 let se zpětným hodnocením dětských zkušeností a dotazníkovým posouzením závažného stažení. Souvislost není důkazem příčiny; výsledek nelze automaticky přenést na české děti. DOI: 10.3389/fpubh.2023.1277766. Zdroj.
Wang, J. a kol. (2012): Peer Rejection as a Social Antecedent to Rejection Sensitivity in Youth: The Role of Relational Valuation. Personality and Individual Differences, 53(7), 939–942. Studie 294 mladých lidí při přechodu na vyšší stupeň školy. Zkoumá význam přikládaný vztahům jako moderátor souvislosti odmítání a pozdější citlivosti na odmítnutí. Netestuje hypotézu vzácnosti bodů kontaktu. DOI: 10.1016/j.paid.2012.07.007. Zdroj.
Hamasaki, Y. a kol. (2021; online 2020): Identifying Social Withdrawal (Hikikomori) Factors in Adolescents: Understanding the Hikikomori Spectrum. Child Psychiatry & Human Development, 52, 808–817. Malá průřezová studie s 20 dospívajícími se závažným stažením a 88 vrstevníky v kontrolní skupině; data poskytovali rodiče. Autoři upozorňují na nejasný směr vztahu mezi používáním internetu a stažením. Jejich výsledky nejsou diagnózou lidí z autorovy praxe. DOI: 10.1007/s10578-020-01064-8. Zdroj.
NICE: Social anxiety disorder: recognition, assessment and treatment (CG159). Odborné doporučení pro posuzování a léčbu sociální úzkosti, zejména části 1.4 a 1.5. Posuzování zahrnuje školu, rodinu, vztahy, šikanu i možné souběžné obtíže. Uvedeno jako podklad k doporučení odborné pomoci, nikoli jako důkaz teorie bodů kontaktu. Zdroj. Informace NICE o léčbě dětí a dospívajících.

Zkušenosti s mladými lidmi, kteří se stáhli ze společenského života, a se třemi tábory bez mobilů jsou autorova pozorování. Nejde o kazuistiky s doloženou příčinou ani o kontrolovaný experiment. Scény s dítětem poslaným ven, návštěvou kroužku a zesměšněním v nové skupině jsou modelové příklady.